Dnes je neděle 24. 9. 2017, svátek má Jaromír

Jak jsem chtěl dobýt Prahu

28. 08. 2008 – Před nedávnem jsem byl osloven Českou poštou, abych vymyslel levnější způsob přepravy kusových zásilek mezi Brnem a Prahou. No, neboť létám na padáku, tak nic rozumějšího než vzduchem mne ani nenapadlo. Vzpomněl jsem si na první průkopníky létání, kdy se díky poště de facto rozmohla letecká doprava.

Vyfasoval jsem tedy několik tajných obálek a mým úkolem bylo přemístit je z Brna do Prahy. První pokus (byl to onen druhý zápis do kameňa) se s pozitivní odezvou České pošty nepotázal, protože jsem odstartoval a po třech hodinách jsem jim obálky zase vrátil tam, kde mi je předali. Byl zapotřebí další pokus. Tentokrát jsem se na vše bedlivě připravil. Vzal jsem si i poštovního holuba a tatranky pro případný nepřátelský protiútok. No nic se nemá podcenit. Po pár úplatcích na bráně Medláneckého letiště jsem byl vpuštěn dál pod podmínkou, že holuba nechám tady u vchodu. Nalepil jsem ho tady zespodu na zábradlí (čímž jsem z něho de facto vyrobil netopýra) a jel se připravovat na náročný sportovní výkon.
Uprostřed letištní plochy jsem si začal rozbalovat nádobíčko. Nebylo to nic pohodlného, neboť mi kolem hlavy furt někdo startoval a přistával a místní piloti si cosi vyťukávali na čelo. Asi ještě neviděli pošťáka s motorem. Po šestnácti nepovedených startech, obtěžkán pohonnými hmotami, totálně propocen a psychicky znechucen, se mi konečně povedlo odlepit od země. No to byla úleva. Na nic jsem nečekal, udělal jsem jedno zkušební foto a vzhůru na Prahu. Cesta ubíhala vcelku poklidně i když nad Novejma Sadama jsem potkal skupinku volnomyšlenkářů, kterak opakovaně stoupali na navijáku a po vypnutí zase něžně dosedali na zem. Tak jsem si vedle nich ustředil pěknej půlmetřík ( jen tak lehce, na půl plynu), aby i oni pochopili, o čem ten paragliding vlastně je, a s dostatečným výškovým náskokem jsem pokračoval v cestě. Ještě dlouho za mnou mávali se zaťatou pěstí a jistě mi i přáli něco pěkného k letu. Letím si a kochám se krajinkou, když tu se proti mně vynoří dva, velmi vojensky vyhlížející bombardéry. Měli moji letovou hladinu, no asi 250m, a šinuli si to přímo na mne. Říkám si, že by konkurenční pošťáci? Ale proč dva? No, zachoval jsem chladnou hlavu, vytáhl tatranku, pomalu ji rozbalil a čekal co bude. Nebylo nic. Ty dvě hovada se řítila přímo na mne. Naznačil jsem lehce pravou. Vyhýbáme se přeci vpravo, ne? Oni mne evidentně spatřili a tak dali levou. A v tom mi to docvaklo, šli po mě. Odhodil jsem tedy tatranku jejich směrem a dal ostrou levou a ještě klesavou. To je evidentně zmátlo a jen tupě dokončili levou a byli fuč. Udělal jsem si jednu vítěznou spirálku a pokračoval přízemním letem. Bombardéry evidentně ztratili o mne zájem, a nebo si uvědomili, s kým mají tu čest, a vzdali to. Pokračovali někam dál k Brnu. Nebál jsem se, oni si je tam volnomyšlenkáři podaj. Jinak dál cesta pokračovala bez nějakých větších komplikací. Jen za Zručí nad Sázavou mi nějak začal ubejvat benzín. Dotočil jsem si ještě jeden mrak a na dokluz jsem mastil co to šlo. Někde nad čtyřicátým kilometrem před Prahou mne ale zastavil vítr. Svahoval jsem si tedy na jednom kopečku, jestli třeba vítr nelehne. Nelehl. A navíc jsem toho měl po čtyřech hodinách plné zuby, tak jsem rezignoval a přistál u první pumpy, co jsem zahlídl. V nádrži sice zbylo něco kolem litru paliva, ale Prahu bych už stejně asi nedal. Přistál jsem tedy a s padákem v ruce a s krosnou na zádech jsem napochodoval ke stojanům. V tom se mi zjevila víla.Asi sem sfetovanej z výparů z vejfuku a nebo prostě víly existujou. Mněla na sobě lehké, bílé tričko a velmi,velmi krátkou sukýnku.Pak velmi něžně vzala čerpací pistoli do ruky, usmála se na mne a zeptala se, „..plnou?“ Zavrtěl jsem hlavou.“ Takže jen tatranku?“ slečna se nedala odbýt. „Děkuji, ještě jedna mi zbyla z domu“ odvětil jsem, “a něco k pití by nebylo?“ S lehkým úsměvem odběhla ke kase a hned se vrátila s pěkně orosenou Plzní.“ Jooooo, tak to si dám!“ A exnul jsem ji, až to zasyčelo. Víla, nevíla. Zdvořile jsem poděkoval, zaplatil a jal se čekat na svozové auto, které je již údajně na cestě z Brna. Asi za 35minut tam byl nádherný modrý Mercedes Vito, řízený nádhernou dcerou Pepy Weise. Naskládal jsem si vercajk k ní a vyrazili jsme k domovu. Jediným nepříjemným byla myšlenka, že pošťáci z Moravy budou muset zase používat na přepravu kusových zásilek modrá auta a poštovní služby se zase nezlevní. Ach jo.


zpět na seznam článků
Copyright Tomáš Berka 2007