Dnes je úterý 21. 11. 2017, svátek má Albert

Zavření nebe nad SMRADLAVKOU

27. 10. 2008 – Počasí, je sice nevlídné, ale dá se urvat nějaká ta půlhodinka, kdy vítr je jakž takž přijatelný, kdy neprší a občas i vykoukne sluníčko. Zástupci našich spřátelených letek se rozhodli slézt se na „naší“ Smradlavce, dokud to ještě jde a oficiálně uzavřít, její letový prostor. Vyhlásili jsme tedy akci, „ Zavírání nebe nad Smradlavkou“

Naštěstí, tenhle airport, přes veškerou snahu anonymních pilotů, je stále držen v anonymitě, co se týká umístění a tak účast nebyla velká. Letiště nás přivítalo, trochu v oparu, ale perfektně posekané a připravené k používání pro krosnaře. (pravdou je, že nic jiného se tam asi, jen tak nevznese). Dohlednost byla sice mizerná, ale přeci jen převažovala naše touha ku létání.

Sešli jsme se v počtu čtyř pilotů. Na začátku jsem si chtěl ujasnit letový plán, ale bohužel inteligence některých kolegů, mne trochu zaskočila. Na otázku. „ Kam poletíme? „ Odpovídali. „ Do vzduchu.“ A na otázku.“ Aspoň kterým směrem? „ Došla odpověď . „Nahoru přece , vole.“ Nechal jsem je tedy jejich myšlenkám a seskládával jsem si svoje nádobíčko.
Vítr vál, no spíš nevál, ale směr se dal určit, jen ze stoupajícího cigaretového kouře. Takže než se Proksik rozhodl, kterým směrem bude startovat, tak do mě padla skoro půl krabička Peter. Nakonec jsem odstartoval jako první. Nechtělo se mi čekat, a dávivý kašel, po tolika cigaretách, se rozléhal po širokém okolí. Což nelibě nesli místní nimrodi a přišli si stěžovat, že plaším srnky. Můj argument, že za to nemůžu, že za to může náš tabákový průmysl, se nesetkal s kladnou reakcí a naopak jeden z myslivců začal ládovat dvojku. Uznáte, že čekat co bude dál, nemá význam a tak jsem raději uletěl.

Vyčkával jsem v prostoru a čekal na kamarády. Po asi deseti minutách a po asi dvanácti startech, co jsem na zemi viděl, jsem to vzdal a letěl na výlet. Vítr skoro nula, dohlednost kolem 15km, teplotu se bojím odhadnout. Vydal jsem se tedy nad Tišnov, vyfotit si rozhlednu, pak nad Čebín a jeho lom (to je díra, ten lom), pak směrem k Lipůvce. Od tam jsem začal stoupat. Mezi mrakama prosvítalo modro. To byla výzva. Naše Smradlavka leží na kopci a tak, když jsem měl asi dvě stě metrů nad startem, tak jsem něžně dírou, mezi mraky nastoupal nad ně. No to byla nááááádhera. Teplota, sice klesla a lehce tam i foukalo, ale ten rozhled. Slunce svítilo a nasvěcovalo vrstvu mraků, které se líně převalovaly pode mnou. Sem tam jsem zahlédl mezi mraky i zem, tmavou a zakaboněnou. Letěl jsem tedy na západ za sluníčkem a nehorázně jsem se kochal. Začala mně, ale být děsná kosa a tak, i když jsem si prožil nespočet nádherných orgasmů, jsem začal sklesávat. Vybral jsem si jednu fajn skulinku mezi mraky, vypnul motor a zespiráloval si to pod mrak. To byl šok. Hnusný opar, pošmourno a po sluníčku ani vidu. No jo podzim je tady. Byl jsem kousek nad přistávačkou a již se k místu přistání začali stahovat i ostatní kamarádi, kteří, dle svých pozdějších slov, byli jen na inspekční cestě po okolí. Dal jsem si tedy jeden cvičný sestřel Proksika a stále s vypnutým motorem jsem si sedl vedle auta.

Tož dobré to bylo. Kecali jsme ještě dlouho po západu slunce a dohodli jsme se, že jsme sice dnes nebe nad Smradlavkou uzavřeli, ale že je to škoda. A tak jsme si odhlasovali a nebe zase otevřeli. Byla by to škoda. Takže oficiálně oznamuji, že nebe nad Smradlavkou je zase OTEVŘENÝ.

Váš BERX.


zpět na seznam článků
Copyright Tomáš Berka 2007