Slet chroustů 2007

16. 02. 2008 – ČERVENÝ POTOK – 2007

Již delší dobu jsme seděli v naší klubovně u Proksika a zvažovali, zda pojedeme, letos na Potok a nebo ne. Počasí vypadalo dost nebezpečně( to znamená letově). Marek ladí formu, na Mistrovství do Číny, Kamil nemá zatím stroj a Prosík si výmluvu vždycky najde. ( pozn. autora). Nakonec došlo k demokratickému hlasování. Proksik vzhlédl k obloze a zavelel , „ Tome jedeš“ no a tak jsem jel. A rád.

Krátká, telefonická domluva s Šikym(našim), a už jsme, každý svým vozem, to hrnuli směr Svitavy a dále na sever. Letošní potok byl zaměřen na western styl, a neboť jsme tady všichni děsní divoši, tak jsme se převlékli za Indiány. Drobný rozruch jsme způsobili už na benzince v Králikách když jsme se začali převlíkat do našich kostýmů. Já si sehnal apartní bederní roušku, paruku a nějaké to pírko na hlavu a Šiky si stáhl vlásky do čela a začal něco drmolit po indiánsky( nebo jsem si to aspoň myslel, on se jen kousnul do jazyka a nemohl mluvit.) Jen nám ještě chybělo Indiánské zbarvení. To jsme vyřešili opálením kousku dřívka a použitím jako křídy. Já, před nanesením na tělo si dřívko pečlivě uhasil, Šikymu se to zdálo příliš zdlouhavé a tak to vzal i ze žhavým, děsně u toho řval a opálené pruhy po těle, má ještě dnes ( no, je to prostě tvrďák). Po dojetí, na letištní plochu, jsme byli velice vřele uvítáni. ( já dostal šípem mezi oči a ještě kouřící Šiky mezi ….). Zaparkovali jsme hned vedle Mechyho, který z nás měl evidentně velkou radost, neboť neustále mumlal něco o tom, že se zase v noci nevyspí a že jsme hluční a že prej chrápu a jiné lži. Proto jsme si auta přeparkovali ještě těsněji k němu, abychom mu tyhle nesmysly mohli v noci náležitě vyvrátit.( nepovedlo se, tak třeba příště). Počasí se zdálo opravdu nejisté, na obzoru se převalovaly mraky jako prase a občas jsem zaslechl i vzdálený hrom. Chvíli jsem váhal, ale po bedlivém pozorování této meteorologické anomálie a ujištěním místních, že zde je to naprosto standardní úkaz, jsem seskládal stroj a hupky dupky do vzduchu. Pravdou je, že moc odvážlivců jsem tam nepotkal, ale vítr do 1m/s nakonec dostal do vzduchu asi ještě dalších 16 padáků. Poblbli jsme si parádně. Dokonce i Michal Křivánek si vykresloval, tajemné pruhy do obilí kolečkem od tříkolky a se západem slunce jsme již všichni klouzali k zemi. Pak jsme postavili stany a postupně se odebrali k velkému zelenému stanu, odkud se již linula velmi lákavá vůně opékaných párečků a čepovaného pivíčka. Celý večer proběhl, ve vcelku komorním stylu. O drobné zpestření se nám postarali až místní , kdy před půlnocí vyhlásili turisticko-poznávací zájezd za koupáním do říčky Moravy. Cestovní agentura SPV, nám přistavila vůz i z řidičem, přímo před bar a tam jsme byli postupně přemísťováni. K polovyschlému řečišti jsme dojeli asi po 4 minutách děsivé jízdy přes rozorané pole. Každý jsme byli hodně rozehřátí po úmorné jízdě ve vytopeném voze, že jsme nelenili, obnažili jsme svá, svalnatá, mužná těla a naskákali do 15centymetrového dravého proudu řeky Moravy. Teplota necelých 6sti stupňů nad nulou, nás nikoho nenechala dlouho rozpáleným, a tak jsme vylezli ven, rozdělali si deku a za zvuku cikád sledovali noční oblohu. Všichni leželi a vnitřně meditovali, o nesmrtelností chrousta a jestli jsme ve vesmíru sami, jen Šiky pořád vykřikoval něco o tom , že obejde klíčem Velkej vůz a že opíchá Orion, jen co bude níž nad horizontem. Byl hodně neodbytnéj, a tak jsme, ho raději nasoukali do auta a vyrazili zpět na letiště. Cestou se ale najednou otevřeli dveře u řidiče a někdo začal vykřikovat, něco o tom kam jedeme a co tam děláme. Řidič neztratil kamennou tvář a jen lehce přidal plyn. Dveře se zase zavřeli a o té osobě, jsme již do konce sletu neslyšeli. ( prostě záhada). Na letišti jsme tento výlet řádně zapili a na celej incident, z tajemným otevřením dveří, jsme lehce zapomněli a těšili se na ranní brífink vyhlášený na 6:00. Ráno v 8:00, jsem ještě stále, slyšel bubnovat kapky deště na střechu stanu a bylo mi jasné , že mohu ještě podřimovat. Nicméně, vůně ranní kávy, mne nenechala dlouho převalovat ve spacáku a tak jsem se odebral ke snídaňovému stanu, kam se již scházeli další a další rozespalé obličeje. Mezitím již přestávalo pršet a obloha se pomalu měnila v letní ideál. Začínalo pařit slunce, mraky se přemísťovaly pryč a jen se trochu rozfoukalo. Speciální, letištní měřič, rychlosti větru se začal roztáčet a vydával u toho, velmi zajímavé zvuky. To naznačovalo, že fouká už moc. Členové SPV, ale nenechali nic náhodě a tak po slavnostním zdvižení vlajky a zahajovacím ceremoniálu, vyhlásili tkzvn. Náčelníkovu pakárnu. Spočívala v rozdělení účastníků do družstev na Bílé tváře a na Rudochy a zvládnutí, zepár záludných soutěžních úkolů. Já byl pod ochranou Rudochů vedených Romanem Pavlíkem a Bídné tváře, řídil Erych (zvaný udatný). Do jeho skupiny, jsem pro sichr vrazil Šikyho ( je jedno kdo vyhraje, hlavně když výhra pojede k Brnu.) První disciplínu, přetahováni lanem, jsme vyhráli samozřejmě mi rudoši. Další, prej inteligentní, běh s papírovými koni, přes překážky , vyhráli, zase rudoši. ( no spíš jen Roman, protože jeho srdce, při vzpomínce, jen na ten běh, chytá aritmiji). Dalším úkolem bylo vrhnutí koulí do kruhu. ( ty koule byli petangové, jen pro jistotu). To byla, sólová práce všech zůčastněných. No a další bitva byla z důvodů času a zvyšující se teploty a hlavně hladu závodníků přesunuta na pozdější dobu. Po obídku ( mimochodem, gulášek, byl mooc mmňňaamm) jsem ukecal Honzu , aby vyložil svůj Jílkofavorit a ve složení, Roman(drobek) ,Šiky a Já jsme vyjeli do nedalekých Králík na koupaliště. U vchodu jsme požadovali rodinné vstupné, dokonce i mamka Šiky chtěl na místě, kvůliva věrohodnosti otěhotnět, ale místní uvaděčka nám to nezbaštila a naúčtovala nám plnou cenu, ( ani úplatek nepomohl). Poté jsme obsadili lavičku z výhledem na vodu a chtěli se vrhnout do vln. Byli jsme však zastaveny plavčíkem, že se zboku neskáče a že jestli chceme do vody, tak , že nejprve musí dostat z vody ženy a malé děti. Přitom si velmi nevraživě prohlížel Romana. V bazénu jsme již poznávali známé tváře ze spřátelené Prostějovské letky a jejího okolí, kteří náš příjezd velmi hlasitě komentovali. Neustále apelovali na zdraví rozum a něco o cunami. Roman nepřekvapil, a vrhl se do vln z ladností vážky. Vlna nepřišla, ale přišel zase plavčík, že jsme se před vstupem do vody neopláchli. Tak jsme vylezli z vody a šli se opláchnout k bufetu. Zmrzlinka, pivíčko, kávička nám udělala moc dobře. U baru jsme sledovali vývoj počasí a rozhodlo se, že je letovo a že dáme ještě zepár temp a jedem na letiště. Když jsme chtěli vlézt do vody, přišel zase onen plavčík, že nesmíme přes trávu, že to máme obejít. To už ale Roman nevydržel a obořil se na něj ze slovy, že takového protivu, už dlouho neviděl , a že minimálně rok, nás tady nikdo neuvidí. V duchu jsme mu ještě slibovali vytatrankování bazénu, při dnešním večerním létání. Na letiště jsme dojeli a foukalo ještě pořád vcelku dost. V tom se, ale na obzoru objevil Bříza a již po chvilce sedal na letištní ploše. Tento čin, byl vzpruhou, pro většinu zůčastněných a tak jsme seskládali stroje a začali startovat. Já se vydal na nedaleký kopeček přes Králiky, cestou jukl na koupaliště( škoda, že jsem si, nevzal ty tatranky) a asi po hodince drncání jsem opět přistával zpět, na letišti. Odpoledne ještě dojel Jirka z Malhostovic u Tišnova, a dovezl k našemu, neskrývanému veselí, nafukovací, skákací hrad. (faktem je, že mimo mne a Andrlíka jsem v něm moc lidí neviděl.) Ale děti prej byli rády.
Na večer, pivo teklo proudem, gulášek, párečky i masíčko co se do nás vejde.No prostě super. Bohužel záhy došla Kofola. Nicméně díky Marčelovu, promyšlenému gestu, bylo za chvilku, zase co bumbat a naše oblíbené, rum s kofolou, zase frčelo. Vyhlášení dopolední soutěže ještě zpříjemnil boj mezi náčelníky obou skupin a Sočim, ( Radku, vážně jsi byl kočka), zvítězili samozřejmě Rudoši, neb Romanovy zkušenosti z pouličních bojů z Bronxu v Brně, se teď náramně zůročily. No a pak se už jen tancovalo a myslím si, že se každej moc fajn bavil. Kultůrní pěvecká vložka NAŠEHO kudrnáče, nenechala jednu bránici v klidu. Večírek se tak rozjel, že nikdo s přítomných ani nepostřehl, kdy skončil. Předpověď na ráno a dopoledne dávala silný vítr, a tak se opravdu každej vydováděl dosytosti. Například, ani já nevím, kdy jsem šel spát. (Tímto děkuji, konkrétně tomu jednotlivci nebo skupině, která mne odvedla do mého stanu a pěkně zakryla. Chlapi vážně díky. ) Ráno jsme dobalili stany , překontrolovali zbytkový alkohol v krvi a rozjeli se ke svým domovům. Pánové z SPV, opět nezklamali a tento již tradiční slet, vážně nemněl chybu.

Za Tišnovskou letku jejího veličenstva děkuje Tomáš Berka .