U Emana ve Vysočanech 2009

08. 07. 2009 – Eman král slavil narozeniny. A jak nejlépe je oslavit, než v kruhu svých přátel lítačů. Takže jsme toho náležitě využili a vzhůru za ním do vysočan. Jaké to tam bylo nám pěkně popsal Marcello Dvořák.

Pánové utíkejte, aneb Emanovy narozeniny.

Nasraná planeta Země už druhý týden zvrací denně tuny vody na obyvatele střední Evropy, aby jim připomněla jejich hříchy. Počasí připomíná dny před potopou, ale Eman organizuje slet a slaví narozeniny na svém letišťátku, jako by se nechumelilo. Celá akce je organizovaná narychlo mezi kapkami deště – telefonem.

Vyjíždíme, na Drahanech pořád prší a „blíží se další bouřka“ hlásí Eman. Ale odvážná předpověď na medardovi nám dává naději, že kromě hodů, šauklířů a kolotočů v bezprostřední blízkosti letiště si užijeme možná i trochy létání. Po pravdě tomu ale moc nevěříme. Celá cesta je prokládána děšťovými přeháňkami až na místo činu ve Vysočanech. Očekává nás vzorně posečená louka obdélníkového tvaru s krásným fungl novým pytlem uprostřed, který na nás spolu s usměvavým majitelem vesele mávají.

Berx pod přístřeškem Bobyny popíjí kávu, tváří se klidně a bezstarostně a tak se vrháme na rozmoklou louku s naší 3.5 tunovým kafe barem – příšerou, která pochopitelně v zápětí uvízne. Co následuje všichni dobře znáte.

Přijíždějí další gratulanti, vítání a vtipné dárky neberou konce. Mezi nejzajímavější patří mnohoúčelové kladívko. Majitel se může bránit jeho ostrým hrotem při nouzovém přistání do zdejších nekonečných hlubokých hvozdů před lítými šelmami, pískat jako na píšťalku, svítit a signalizovat jako o život. Věc naprosto nepostradatelná pro místního pilota. Mě se nejvíc líbila láhev Magister, která okamžitě zatlačila do defenzívy lahev Fernetu, takže jsme se jí v krátké době podívali na dno a Eman šel shánět další.

Ani letu chtiví nezůstali zkrátka. Vysvitlo sluníčko, vítr se zklidnil a v zápětí hostil první vzduchoplavce. Eman jako domácí šel pochopitelně příkladem. Už to by stačilo k naprosté spokojenosti všech.

Po setmění však přišel na řadu bujarý večírek nejprve na place s pytlem a potom na hodech. Gratulanti se ukládali ke spánku unaveni a naprosto spokojeni. Eman nastartoval svoje Trabuko a odejel domů taky do hajan. Jen svistot vrtule byl slyšet z dálky. K usínání nám hrála oblíbené skladby ze svého repertoáru skupina “Díra ve zdi“. Druhý den, sotva vyšlo slunce, se opakoval scénář z minulé noci. Nejprve se ozval svistot vrtule a potom Eman, který nás se svým Trabukem vytáhl z pelechů slovy „chlapi na co čekáte?“.

Nasraná planeta Země si asi řekla „tihle za nic nemohou“ a udělila nám milost. Situace to byla tak nečekaná, že si Vído dal málo paliva a za hodinku obdarovával děvčátka lentilkami uprostřed lesů. Ale byli to křesťani a tak ho dovezli s velkou slávou „domů“. Byl to pro ně první posel z nebes. Pro mne byli poslové z nebes oni, protože to bylo více jak dvě hodiny co odstartoval se 4 litry paliva na obhlídku okolí. Ano zazvonil mi mobil, kde bylo slyšet naprosto nesouvislé věty za přítomnosti atmosferických poruch, které mi připomínaly dialogy pilotů se základnami jako za vlastenecké války. Z chrčení a útržků vět bylo jasné, že ještě žije: „jsem tady v lese, ale nevím kde“. Spíš jsem si to víc přál, než skutečně uslyšel: “odvezou mne“ a pak došlo k definitivnímu přerušení. Moje pokusy o navázání spojení ztroskotaly a tak jsem jen čekal.

Závodníci se zatím zodpovědně připravovali na mistrovství světa. Kopali do tyček ve čtyřlístku, přistávali a chytali ještě neprostřelený míč a trénovali všechny známé figury. Pepa si vybral ten největší mrak přímo nad letištěm a píchal do něj a píchal, jako kdyby to mělo být naposledy, nebo jako kdyby do té duchny chtěl udělat díru a všechnu tu vodu na nás znovu vypustit… Potom se tiše přihnal na přistání jako obrovský dravec a tiše přistál. Sedl si na slunce, srkal teplý čaj a roztával se slovy „chlapi tam vám byla zima jak sviňa“.

Posedali i ostatní a po teplým kafi se rozpoutala střelecká soutěž, na kterou dojel i ten míč co nejprve účinkoval jako cíl trénujícím pilotům. V poledne bylo dusné, vlhké teplo. Někdo se jel koupat do místního kačáku, někdo dospával to noční řádění.

Během krásného letního dne přijížděli další ikony motorového paraglidingu. „Nenápadný“ Šedivák se svým nenapodobitelným humorem, Roman se svým nenapodobitelným zevnějškem a intelektem. Zdenál se svými lejstry a nenapodobitelnými vtipy a Slávek se svým nenapodobitelným optimismem. Mezi spoustou gratulantů, na které bych opravdu nerad zapomenul, byla Lenka a Honza s novou, krásnou a nenapodobitelnou vrtulí. Kolem letiště se prohnali po zemi balonáři a tak se dal očekávat vzduchoplavecký mumraj.

V podvečer se sevřená formace strojů vydala poděkovat křesťanským záchranářům za na letišťovzetí našeho pilota a Emanovi jak se patří prošmejdit rajón. Jak postupně padali piloti z nebe a nebyla to malá výška, jen louka je 600 metrů nad mořem, dostávali první pomoc ve formě pohoštění a popití, aby vzpomínali v dobrém.

Další večer byl ve znamení vtipů řečí a vzpomínání. Jeden za všechny:

Zvířátka v lese hovoří o krizi a nezaměstnanosti. Liška si stěžeje: „Pracovala jsem jako hlídač v kurníku. Za měsíc přišli, spočítali kuřata a vyhodili mě“. Vlk má podobné zkušenosti s hlídáním u ovčáka a jeho ovcemi. A co ty medvěde? „Já si nestěžuju, dělám v cihelně, cihly nežeru a ukrajince nikdo nepočítá“.

Ani filozofii jsme se nevyhnuli a já si z diskuze odnesl ponaučení, že ženy a muži mají zcela diametrálně odlišné potřeby a zájmy a že tudíž není jejich trvalé soužití možné. Z toho plyne ponaučení pánové…utíkejtéééééé!!!!!!!

Tobě Emane – děkujeme za pozvání na překrásný víkend a stejně krásné polétání na Tvém letišťátku. Přejeme Ti mnoho bezpečných letů ve Tvých bohem a státní správou zapomenutých hvozdech.

Ať Ti vrtule a vítr stále sviští nad hlavou.

V den upálení mistra Jana sesmolil – Marcello doufajíce, že ze se mu za to ponaučení nedostane podobného osudu. Jeho důsledky (pokud by byly vyslyšeny) by mohly být pro lidstvo docela zásadní.