ŠUMAVA 2009 aneb ,když předpověď počasí je na draka

21. 07. 2009 – Tak jsem se vrátil z „povedeného“ sletu na Šumavě. Foťák jsem bohužel nechal doma a tak jen něco málo textu.

Tak mi to nedalo a i když předpověď dávala jasně tušit, že bude hnusně, ba přímo neletovo, přesto jsem vyrazil za Johnym na Šumavu. Modeláři tam oslavovali otevření jejich pěkného letiště Blešiny u Klatov.

Vyjížděl jsme již v pátek, ale až odpoledne, protože teplota lehce dosahovala tropických hodnot. A to bych vážně v autě chcípnul. Rodinka se náramně těšila, jak se budou rochnit v nedalekém rybníku, při takových teplotách. O předpovědi jsem pomlčel.( Nebudu jim přeci kazit radost, že jo?) . Pojal jsem to jako rodinnou dovolenou a děti se již na tento výlet náramně těšili.

Cestou jsme narazili na několik bouřek. Manželka, již nějakou dobu žije s pilotem a tak lehce znejistěla a vůbec se jí to přestávalo líbit. Děti vzadu v autě, se náramně bavili, jak to kolem nás krásně blejská a bouří a jak tatínek bravurně zvládá, ty přívaly deště na čelní sklo a tak jim to nechtěla kazit.

Na letiště jsme dojeli až za tmy a podle mapy. Bohužel jsme, ale přijeli na druhou stranu letiště a i když zrovna nepršelo, tak jsme se troch obával, lesklých míst uprostřed letištní plochy. Po telefonátu s Johnym jen zavelel. „Proboha kams to vjel? Stůj a ani se nehni, hned pro tebe někoho pošlu.“ Od hlavní budovy se k nám začala blížit dvě malinká světýlka a za chvilku již před námi stála čtyřkolka. Sestoupil z ní řidič, dlouze se na nás koukal a pak jen prohlásil. „Vy máte ještě karavan? No potěž pánbů. Jeďte za mnou.“ Evidentně neznal mé řidičské umění a tak jen trapně kroutil hlavou. Nicméně z jeho pomocí jsme statečně objeli celé letiště a dostali se na místo určení. Tam nás nechali zaparkovat pěkně bokem od bujarého veselí. Což jak se později ukázalo nebyla ta nejlepší varianta.

Zašpalkoval jsem karavan Bobynu a šel prohodit pár slov s osazenstvem letiště. Bylo lehce mokro, ale nepršelo a ani nefoukalo. Seděli jsme tedy, klábosili a popíjeli pivinko. Najednou sčista jasna se rozfunělo a začalo vážně fest pršet. Rozpustili jsme tedy kolektiv a každý si šel jistit stan či karavan. Noc jsme prožili jako na lodi. Houpalo to, blejskalo se a přívaly vody nemněli konce. Konečně jsem také zjistil, na co mají modeláři ochranné sítě kolem letiště. Není to, jak se mi marně snažili vnutit, pro ochranu diváků před modely, ale jako zábrana pro létající stany. Ráno jsem tam napočítal čtyři kousky v různém stádiu rozkladu. Naštěstí vítr se již po ránu uklidnil, ale drobný deštík se vesele snášel na letištní plochu dál. No, letištní plochu, ono to byl bejvalej rybník. No a logicky rybníky bývají tam, kde zem moc nesaje a tak, po vcelku kvalitním dešti a neutuchajícím kapkám z oblak se postupně celá letištní plocha začala plnit vodou. Začal jsem chápat, proč většina stanů a karavanů stojí hned u hlavní budovy, která byla umístěna na mírné vyvýšenině. Nicméně propadat trudomyslnost nemnělo význam a navíc kdosi prohlásil, že večer bude i letovo.

Tak jsme se sbalili, nechali karavan svému osudu a prchli jsme se vykoupat do Německa do aqaparku. Bylo to kousek a nádherně jsme se tam s dětmi vydováděli a strávili tam celej den. Navečír se počasí opravdu umoudřilo a dokonce jsem začal zvažovat, že to vytáhnu a aspoň si povrčím kolem letiště. Modeláři vytahovali svoje miláčky a předváděli neuvěřitelné věci. Najednou ale začalo zase lehce kapat a tak z heslem „ Když nemusíš, neleť.“ Jsem se opět odebral k hlavní budově na jedno točený.

Johny tam už začal připravovat naprosto neuvěřitelné steaky. No byla to pochoutka. A bylo toho hrozně moc. Hrozila mi otrava z masa. Ale neboť jsem na toto očkovanej, tak jsem úspěšně odolával. Johny tam mněl asi 50ks, 200gramových steaků a hodlal je do mě natlačit. Uf. Skoro se mu to povedlo. No a pak se povídalo popíjelo kde co a hlavně se zpívalo dlouho do noci.

Ráno jsem se probudil do jasného počasí. Sluníčko vesele olizovalo moji nedospanou tvář a z pohledu z karavanu to vypadalo luxusně. Když jsem, ale otevřel dveře od Bobyny, tak mi málem odlítli až někam k sítím. Ano, funělo jak svińa. Nemnělo tedy cenu prodlužovat utrpení. Pobalili jsme si tedy věci a vyrazil směr k domovu.

Dětem se to ale náramně líbilo a moc jsme si to společně užili. Takže příští rok, (pokud to Johny ještě zvládne) tak určitě zase chtěji jet. Ono na slety se dá jezdit i když předpověď není super.