Jak jsem začal závodit.

14. 02. 2008 – Stát se závodním pilotem PPG ? Není až tak těžké, no posuďte sami.

Jak jsem začal závodit

V roce 2003 jsem se rozhodl, že musím něco udělat se svým létáním. Že těch 6 hodin ročně, je opravdu děsně málo. No jo ,ale ono už prostě není tolik času co kdysi, práce, manželka , děti, atd.
Již několikrát jsem nad svoji rodnou vískou, viděl poletovat padák. Podivně vrčel, kroužil a dělal podivné vylomeniny. No a tak, jsem si řekl, že motoroví paragliding by mohlo být řešení jak si více zalétat. Hledal a pídil jsem se všude možně, až jsem se dostal na Luďu Frydrycha od Hustopečí, který se celkem ochotně nabídnul, že mne zasvětí do létání na motorovém padáku. Ukecal jsem i mého dlouholetého kamaráda (mimochodem také pilota bezmotorového padáku, Marka Schulze), že bychom do toho mohli jít spolu. Takže jsme dohromady zakoupily jednu krosnu (takzvanou „Frankovku“). Padák jsme použili náš původní, MAC- Grand 29 z roku 1999 a vydali se na kurz.
Po úspěšném dokončení kurzu, jsme došli k závěru že, na tomto létání s motorem, zas tak moc není, a neboť jsme děsně hraví a soutěživí a také po notném vyhecování Pavla Březiny, vyrazíme na závody. A ejhle, jedny zrovna začínají za 14 dní. Ale máme problém.
Dva piloti a jen jeden stroj.Druhý do té doby neseženeme a tak se losovaly sirky. Já si vytáhl kratší a tak bylo rozhodnuto. Stanu se ZÁVODNÍKEM, Marek jen otřel slzu a popřál mi mnoho zdaru a že mne bude aspoň psychicky podporovat. To byl pro mne děsnej závazek. ( no , nezklamu přece kamaráda a jeho půlku krosny). První moje závody se konali v Prostějově na letišti Falkonu, což jsem považoval jako strašně velkou výhodu, neboť to bylo kousek od mého bydliště a navíc od tam pocházela i naše krosna, ( s odstupem času, tak velká výhoda to zase nebyla). V den odjezdu, jsem si překontroloval potřebné doklady, naložil Frankovku, Grantíka a pár litránků benzínu a vyrazil. Po příjezdu jsem zjistil,že jsem mezi úplně cizími lidmi a co všechno nemám, protože všichni se vážily hrozně vážně, patlali po stolech mapy isolepama, vytahovali pravítka, kružítka, fixi a různá udělátka. V tom mi došlo že závodění až taková legrace asi nebude. V tom mé bystré oko spatřilo Pavla Břízovic a pookřál jsem.Vždyť, on za to může, že jsem zde. Když uviděl moji bezradnost, hned se ke mně vrhnul a protáhl mně nutným kolotočem příprav. Zas takovej děs to nebyl, jen vědět jak na to. S tímto přístupem jsem se setkával během celých závodů i od jiných pilotů, kteří, když viděli, že nad něčím tápu, nebo jsem se na cokoliv zeptal , velmi ochotně a rád mi každý pomohl. Zjistil jsem, že to rozhodně není skupina namistrovaných superpilotů a sebevrahů, ale naopak velice příjemných a uvědomnělích lidí, kterým jde samozřejmě o to podat, co nejlepší výsledky na závodech, ale také o bezpečnost a radost z létání. Letos jsem absolvoval již druhý rok mého závodění a rozhodně jsem svůj názor na ně nezměnil. Byli to mé první závody v motorovém paraglidingu ale i dnes na ně, moc rád vzpomínám. A mimochodem neskončil jsem na posledním místě. Po návratů ze závodů, jsem zjistil, že mé létání kolem domova, se začíná pohybovat někde úplně jinde než předtím. Starty ujdou, přistát do jednoho metru čtverečního, který si určím předem, není až takovej problém, vydat se jen tak s mapou na výlet přes 60 km, taky není až taková hrůza. Vytáčet si i s motorem na zádech přes den termiku taky jde. Tyhle rozdíly poznalo také moje okolí. Markovi to nedalo a i když pořád jen mlel, že na závodech jsou jen sebevrazi, kteří létají za každého počasí a že si tam nehodlá někde rozbít čumák, musel uznat,že já létám a on jen zápasí se strojem.Takže nakonec jsme prodali Frankovku a pořídili jsme si s Markem Nivránu, každý svoji, a i Mara se vrhnul na závody. (Mimochodem dost mu to jde.)

Text:.Berka Tomáš