MŇR PPG 2008

13. 06. 2008 – Takže o minulém víkendu se konalo na Německém letišti u obce Ballenstedt mistrovství Německé republiky v motorovém paraglidingu. Jak to probíhalo a co se událo najdete tady.

. Již minulí ročník, kterého jsem se úspěšně účastnil, mně nechával v klidu, že půjde jen o závody němců. A taky že jo. Sjela se tam půlka Evropy,( a někteří, i mezi sebou) sjeli se, poláci , rakušané, švícaři, češi…, někdo jen v jednom kuse a jiní hned v davech. Čeští zástupci nepatřili sice k nejpočetnější skupině, ale oto více nás bylo vidět. Evidentně český um a technika, má všude ve světě zvučné jméno. Některé naše stroje, si němci chodili se zájmem okukovat a uznale kývali hlavami. Po příjezdu na letištní plochu, ráno, někdy kolem 5te hodiny, jsme se každý, ihned někde upelešili a jali se holdovat spánku. Ono přes osm hodin, přes noc, svižné jízdy se na únavě přeci jen projeví. Naštěstí jsme přijeli včas a spánek byl luxus, který jsme si mohli bez problémů dovolit. Také, hned z rána, jsme si obsadili i dobrá místa v kempu, pěkně u startovačky, kousek od baru a toalet. Holt mít strategické zázemí, je základ závodní pohody. Kolem oběda nás již ale z pelíšků probudilo hrčení nedočkavých letuchtivců, kteří již ladili stroje a chystali se na výlet. Po lehkém obídku, jsme i mi vybalili svoje miláčky a rozlétli se po okolí potrénovat a rozkoukat se, kde že to vlastně jsme.
No nic moc. Krajina , jedna velká placka, rozražená jen nějakou alejí stromů a spoustou větrných elektráren. Ohromné, otáčející se vrtule, opravdu vzbuzovali velký respekt, ale byli někdy i dobrým orientačním bodem. K večeru už dojela většina závodníků a začal nutný kolotoč registrací, přejímek strojů a jazykových barier. Registrace, až na drobné německé nejasnosti proběhla bez závad, ale přejímka strojů, to už byl větší oříšek. To co provádějí naši ředitelé závodů, proti němcům, je opravdu jen slabý odvar. Chtěli vidět úplně všecko, štítek padáku, krosny i sedačky, záložní padáky a dokonce kontrolovali i stroje, zdali jsou dle předpisů ok. Byl jsem svědkem , jak ředitel odebral jednomu závodníkovy karabiny, že byli poškozené a pro PPG nevhodné. Jinému zase odebrali techniček, že až si opraví uvolněný výfuk, tak že mu jej vrátí. Naštěstí naše stroje, vesměs NIRVÁNA, byli naprosto bez závad a tak nás pustili do závodů. Hned na ráno byl naplánovaná disciplína, start přes pásku a hodnoceném start. Ráno vůbec nefoukalo a tak někteří, kteří dle pořadí, startovali první si dávali vzdálenost opravdu dlouhou. Bohužel i já, jsem mezi ně patřil, a tak mých 20m, bylo opravdu daleko. Později se vítr trochu rozfoukal a tak se vzdálenosti hodně krátili. Pak následovala hned přesnost přistání. Pro nás trochu netradiční. Nepřistávalo na terč, nebo čáru, ale na fotbalovém míč. Na první pohled děs, ale přišlo mi to mnohem zábavnější a i snazší. Odlétalo se devět disciplín a pár nepovinných. Takže k některým, zajímavým, jen tak v kostce.
Například slalom. Klasický čtyřilístek, ale letěl se paraelně. To znamená, že na letišti byli napíchány hned dva slalomy vedle sebe a piloti startovali naráz, po dvou, na mávnutí praporkem. A bodoval se jak nejrychlejší čas, tak i kdo z těch dvou bude rychlejší na přistání v decku. Další zajímavost byla honění pásky ve vzduchu. Každý si odmotal patnáctimetrový proužek igelitové fléry a úkolem bylo, ji ve vzduchu odhodit a co možná nejrychleji, ji zase chytit. Ale jen tělem. Padák nebo podvozek se nepočítal. Pak ještě přistát na kopací míč. Doměřovala se vzdálenost od míče a co metr to dvě vteřiny k času. Takže kdo, třeba i rychle pustil fléru a zase ji chytnul, ale nepřistál, přesně na střed, mněl smůlu. V této disciplíně se projevil bojový duch českých zástupců, neboť néjen že jsme mněli nejlepší výsledky, tak dokonce někteří z nás po zachycení fléry o kolečko, doslova ručkovali po svém stroji, aby se té fléry aspoň dotkli. Další zajímavá disciplína byla nošení balónů ve slalomu. Úkolem bylo zachytit, nejlépe nohama, jeden ze dvou balónů a pronést jej slalomem a na konci ho odhodit do bazénu. A tohle opakovat dvakrát. Šlo o to, se néjen trefit, za letu do balónu, ale ještě ho chytnout a nepustit , trefit se do bazénu a ještě k tomu co nejrychleji. No děs. Připadali jsme si jako cirkusáci a né, jako závodníci. No, nicméně zhostili jsme se toho opravdu s vervou a ani tady jsme se neztratili a slušně bodovali. Jedna s posledních disciplín, byla navigace. Moc zajímavě připravena. Dostali jsme jedenáct bodů na mapě a každý označený písmenem. Asi deset minut před startem jsme dostali dvanáct fotek a našim úkolem bylo k fotkám přiřadit správná písmena. A na to jsme mněli stanovený maximální čas. Spočítali jsme, že se to dá stihnout obletět, jen tak tak. A na start, bylo jen pět minut a to jsme startovali zároveň všichni piloti dohromady. Po našich stížnostech, na nebezpečí hromadných startů, nás rozdělili do dvou skupin. Tento detail se stal osudný i mne. Byl jsem ve druhé skupině. Nejprve, před námi odstartovala první skupina a tři minuty na to jsme mněli startovat mi. Vítr nefoukal téměř žádný a tak první skupina až asi na dva piloty odstartovala v pohodě. Když jsme ale na řadu přišli mi, tak se vítr najednou otočil a začalo, během chvilky, foukat úplně zezadu, takže start po větru a ještě do rozvířeného vzduchu, těch před námi. No fuj. Tříkolkáři to, jakž takž ujeli, ale s osmi krosen startujících se mnou, se pět vyválelo hned po rozběhu. Někteří jen vyrovnali rámy a rychle odstartovali ale já zůstal s rozbitým rámem a vrtulí, již na zemi. A neboť byl čas startu jen pět minut, tak už se nedalo nic dělat. Výměna poškozených dílů, by zabrala moc času. Prostě jsem mněl smůlu. Pak ještě na dopoledne vyhlásili mini-maxi, ale ty pro zesilující vítr a termickou aktivitu zrušili.
To byla sobota a ředitel ohlásil ukončení těchto závodů.
Čekání na výsledky jsme si zpestřili, další soutěží, vypsanou jedním, německým výrobcem padáků. Byli tam dvě disciplíny. Přistání na přesnost, (zase oblíbený balón) a flug-fotball. Flug-fotball spočíval v dávání gólů do branky fotbalovým míčem, za letu. V brance stál brankař. Kdo dal gól postupoval do dalšího kola, kdo ne, tak skončil. Té první disciplíny se účastnil kdo chtěl a po velkých nervech ji vyhrála česká republika v podání Petra Matouška. Na tu druhou disciplínu, jsme si mněli vybrat, z každé zemně, toho nejlepšího pilota. Tříkolkáři nemněli moc šancí, já, jsem mněl stroj na kašu a tak padl los na Zdeňka Řezníčka, jednoho z nejlepších, jihlavských ježků. Soupeři postupně odpadávali, až zůstali jen češi. No prostě jsme zase vyhráli. Nuda. Celkově musím konstatovat, že závody byli, až na moji lehkou kolizi se zemí, velmi úspěšné. Disciplíny byli dobře a i zábavně vymyšlené a většina z nás, se slušně při závodech bavila. A určitě jsme, jako Česká republika, zůstali vryti v mysli, né jednoho zahraničního účastníka závodů. Děkuji firmně SKY- PARAGLIDES za podporu a zapůjčení bezva stanu.

Váš Berx