Ještě ME PPG 2008

09. 09. 2008 – Došel mi zajimavej mail s příhodou jednoho českého účastníka mistrovství PPG v Polsku. Určitě zajimavé počtení. Předkládám, jak jsem dostal.

Preposielam Ti pekné rozprávanie Luboša Závorky, ako sa takmer počúral na ekonomike, poslal mi to ako príspevok k mojmu článku o ME v Polsku do Pilota, len ja som z toho použil tak 2 vety a to je velka škoda – Miloš Václav

…a tu je rozprávanie Luboša Závorku:

Asi nemá význam popisovat cestu do polské Lomzy, čtyřhodinový průjezd Waršavou na jedničku nebo posouvání se v nekonečných kolonách kolem rozestavěných úseků nových silnic. Takže spíš dojmy z místa dění.

Ubytování – první dva dny v motelu – luxus, mohlo to tak zůstat.Hotel Gromada – na vyspání dobrý. Problém začal být ve chvíli, kdy se polští kuchaři začali pokoušet uvařit něco teplého, třeba ve stylu jáhly zalité velmi, velmi skromně univerzální omáčkou. Ještě , že na snídani to vše doháněl raut.

Létání pěkné. Trochu monotónní rovinatou krajinu s nejvyšším „kopcem“ s převýšením 60m rozděluje se svými desítkami meandrů řeka Narew.
Mojí nejzáživnější disciplinou byla jedna z posledních navigaček, sběr bodů s omezeným množstvím paliva, udržet se ve vzduchu co nejdéle a přistát nejpozději v 17:00h v decku. Naplánovali jsme si 7 bodů, které bychom s pomocí termiky mohli „ulovit“ a s návratem téměř po větru do cíle. Vše se dařilo hned od startu. Dali jsme dva otočňáky a vydali se na jeden vzdálenější proti větru. Letěli jsme přes vysečená obilná pole, kde byl předpoklad, že nás termika trochu povozí a pomůže nastoupat. Nevím kdo, ale někdo musel dát víc. Když ve 250m nad zemí nad žlutými poli nenajdeš stoupák ale naopak s plným plynem valíš 1,5m dolů a chce tě to přibít k zemi, zjišťuješ, že je asi něco špatně. Motor už žral i trávu kolem cesty když nás to pustilo.Nějak jsme se doplížili před poslední časovou bránu a měli téměř 2 hodiny času do přistání. Základny byly někde ve 1300m . Zbylo nám ještě trochu paliva tak na vyvezení do 600m a půl litříku rezervy. Vyškrábali jsme se do 1100m a vozili se asi 1h:30 až do chvíle, kdy už jsem to fakt nemohl vydržet. Řvu na Rosťu „seru na to, přece si nepochč… záložku (mám ji pod sedačkou), jsme tu z tandemů poslední, jdu dolů“. Myslím, že Rosťovi bylo v tu chvíli úplně jedno, jestli přistanu s mokrými kalhotami, jen tam ještě vydržet co nejdéle. Fakt se to už nedalo tak jsem chtěl nastartovat abychom se dostali k asi 2km vzdálenému mostu, který byl poslední časovou bránou před deckem. Zmáčknu tlačítko a slyším jak se startér snaží, ale motor nechce naskočit. Znovu delší start a nic. 150m nad zemí vás začínají napadat myšlenky typu " Dvě a půl hodiny se tady mrcasím před cílem a nakonec sedneme par set metru před cílem na zem?" „Tak to si radši najdu nějakou bažinu a utopím to tam než se nechat dovézt do cíle POTUPÁKEM“. Pak mi došlo, že se motor po 1,5h v termice vychladil natolik, že chce sosnout přes sytič. Teď teprve začíná boj s časem neboť páčka sytiče je důmyslně ukrytá na zádech za třemi trubkami hlavního rámu, přídavnou nádrží a napínacím lankem rámu.Když jsem páčku konečně nahmatal, motor naskočil na první otáčku.Kromě toho jsem ale zjistil, že mám v pravé paži asi další 3 klouby o kterých jsem do teď nevěděl.Vyvrkali jsme poslední deci benzínu a přistáli v decku. Az po chvíli jsem si ale uvědomil, že v tom stresu jsem zapomněl na to, proč jsem vlastně šel původně na přistání.

Čau Luboš