Jen tak si polítat

11. 11. 2008 – Dostalo se mi do ruky moc pěkné povídání od Daniela Trochty. I jeho fotečky jsou bezva a je to opravdu , „pohlazení po duši“ v tomto hnusném počasí.

Včera jsem byl polítat s kamarády a jelikož to byl pro mě zatím nejsilnější lítací zážitek, tak se o něj musím podělit.

Mizerné počasí za poslední týden způsobilo že jsem byl na lítání nadržený tak , že už jsem chtěl skákat s deštníkem z balkonu. Naštěstí Záribnická v sobotní předpovědi prorokovala že by to zítra mohlo jít, tak jsem celou noční směnu spřádal plány na nedělní lítání. Ráno když mě žena vzbudila obědem jsem zjistil že je vše jinak, rodina rozhodla že jedeme k tchyni a za oknem bylo celkem mlžno. Krosnu jsem pro jistotu naložil na cestu také, kdyby se neproletěla tak se aspoň projede. Ještě před příjezdem k příbuzným jsem pomocí mluvící kosti kontaktoval Milana ze Želetavy (je to nedaleko) s dotazem zda nepůjde lítat. Potěšil mě, odpověděl že už je na cestě směrem na Rancířov, což je vesnice asi 5km od bydliště tchyně. Vyklopil jsem rodinu a spěchal za nimi. Po příjezdu na místo jsem koukal kolik lidí se sešlo (že bych ten absťák neměl sám?)

Počasí bylo nic moc a tak nikdo moc nespěchal s vybalováním stroje. Vlasta navrhl zrychlený přesun směrem na západ, kde to podle jeho slov mělo být čisté. Souhlasili jsme a kolona aut vyrazila. Poté co mlha spíš houstla a délka ujeté vzdálenosti ukazovala že už musíme být nejmíň v Německu, jsem začal propadat skepsi a chtěl to otočit. Naštěstí se začalo jakoby rozjasňovat a po chvíli mlha zmizela a okolí bylo zalito sluncem. Paráda! Bude se lítat! Startovačka nad vesnicí byla mírně z kopce a foukalo přímo proti tak jsem byl spokojen podruhé. S Vlastem jsme byly asi nejvíc nadržení, protože postavení a start našich strojů byl otázkou chvilky. Vlasta startoval jako první, okem jsem kontroloval jak mu to jde a jak to s ním hází (prostě pohled začátečníka). Po něm jsem na to šel tedy i já. Start se mi podařil napoprvé a už jsem se vezl. U země to trochu drncalo tak jsem na plný plyn stoupal víš a víš. Jakmile okolo mě proletěli poslední chmurky Tak jsem na tváři ucítil sluneční paprsky a náhlý příval teplého vzduchu. Jenže to hlavní přišlo až po uletění ještě pár výškových metrů, tohle jsem ještě nezažil a neviděl. Pohled na vrchní hranu inverze zalitou slunečními paprsky byl pro mne jako začátečníka velice silný zážitek. Ubral jsem plyn a s hubou otevřenou jsem se kochal, to byla panorámata. Občas okol proletěl Vlasta nebo Milan a tak jsem lítal sem a tam a fotil a kochal se. Občas jsem pohledem zkontroloval startovačku, protože jsem se nechtěl ztratit, což by tady v neznámém terénu nebyl problém. V dáli byl dokonce vidět Temelín a na druhé straně Dukovany (ty tedy ne celé jen kouřící komíny lezly z mraků. Ostatní začali pomalu klesat na přistání tak jsem udělal ještě poslední kolečko, ubral na volnoběh a začal klesat na přistání. Hrana inverze byla opět přesně poznatelná podle rozdílu teplot a vhkosti. Poslední vzrušení jsem si užil na přistání, kdy jsme se rozhodli přistát s Pantěm a Vlastem zaráz. Naštěstí jsme se vešli. Přistání bylo v pohodě i když jsem byl trošku delší. Po zastavení tříkolky jsem ještě chvíli seděl a nechal doznívat zážitky proběhlého letu.

Poletový rozbor jsme udělaly v nedaleké restauraci a shodli se na tom že to byla paráda a těch pár kilometrů co jsme ujeli stálo zato. A jak říká Vlasta: Dobré to bylo! Zbytek fotek je zde: http://danzka­rabachu.rajce­.idnes.cz/9.11­.2008/

P.S. Na startovačce u Rancířova jsem našel a ochutnal nějaké houbičky které měli možná za následek to že jednu chvíli jsem nad mraky uviděl toto:( viz foto „ti co mne ovlivnili“ -pozn. berxe)

A to jsou ti, co mě nějakým způsobem na začátku ovlivnili a já jim za to ještě jednou díky.